Publikace ZS

It’s enough to drive you crazyAby se z tebe jeden nezbláznilSbohem nežádoucím časůmRapsodie v pruhovaném - NedokončenáRožmitálské miniaturky – Příběhy z dob nedávno minulýchAnděl v pekleSvětlanu by chtěl každýJoy till DeathAn Angel in HellHumour at its BestThe Times They Are Changing - It could be even worseWhat Comes NaturallyZ pout na pouť ke štěstíBerry Bokr aneb Čerstvé kozy denně na trhGatě dolů, madam!I v rakvi na míru se dá otáčetRadost až do smrtiTrombonista a královnin zadeček

 

switch language to Czechswitch language to English

Úvodní stránka Knihy O autorovi Nákup Kontakt

Berry Bokr aneb Čerstvé kozy denně na trh

Berry Bokr aneb Čerstvé kozy denně na trh
Název:Berry Bokr aneb Čerstvé kozy denně na trh
Autor:Zsolt Staník

Odpovědná redaktorka: Alena Staňková, Milena Perglerová
Ilustrace a obálka:Zdeněk Netopil
Grafická úprava:Radek Novotný
Vydal:Ivo Železný, Praha
Jazyk:český
První vydání:2005
ISBN:80-237-3954-9
Úprava:191 stran

Cena114 CZK
>> nákup

O knížce

Dělat radost jiným znamená být šťastný sám. Není to profese ani nutnost. Je to životní styl. Stejný jako dělat lidem zle, být protivný, nafoukaný, arogantní. To vše je zakódováno v nás, v naších srdcích. Člověk je stvořen pro život ve společnosti, a tak se jeho tep přenáší na druhé. Podle programu, který je v něm geneticky uložen.

Neexistuje žádný recept na to, jak dělat radost sobě. Někomu k tomu postačí těšit se pohledem na krásu kolem, jinému objevovat taje neznámého. A pak jsou tu ještě ti, kterým dělá potěšení vymýšlet si svůj vlastní svět, dívat se na události kolem nás jinak, pod jiným zorným úhlem. Ti, pro které je rutina běžného každodenního přežívání nudou.

Tahle knížka se snaží prostřednictvím často netradičního jednání, chování a konání dvou hlavních hrdinů, výrobce lanových ok Berryho Bokra a důchodce pana Zajíce, dvou zcela odlišných lidských charakterů, naladit vaše membrány do příjemného úsměvna.

Děj je situován do prostředí Rožmitálu pod Třemšínem a jeho okolí, k němuž má autor hezký vztah a k němuž se váže i několik příběhů. ZS si však ponechává tvůrčí volnost prostředí, události a postavy nereprodukovat, podávat je nadlehčeně, někdy se značnou mírou fantazie, tak jak si to děj vyžadoval. V každém případě však s úctou k tomuto krásnému kraji a jeho milým obyvatelům a přátelům.

A ať budou vaše pocity po přečtení knížky nakonec jakékoli, autor doufá, že k jedné věci vás přivede určitě: k pocitu, že život je ve své podstatě krásný a kouzelný.

Níže je uvedeno několik úryvků z knihy:

1

„Pane, to jako že předáte tu kozu do prodejny takhle živou?" Berry byl na podobné otázky připraven, a tak jeho okamžitá odpověď působila zcela přesvědčivě. „Ano, necháváme ji tady v prodejně. Je to jistě neobvyklé, ale naší snahou je poskytnout zákazníkům maso co nejčerstvější. O kozí maso totiž není takový zájem jako o vepřové či hovězí, a v tomto stavu by mohlo na prodejně ležet i delší dobu. S vedoucí jsme domluveni, že zboží dodáme až poté, co si u ní zákazníci zamluví celkovou kiláž, která odpovídá očekávané čisté váze kozy. A k tomu došlo nyní." “A to ji jako v prodejně zabijete a maso budete bourat?" „Ale co vás to napadá, to by nám EU pěkně vyčinila, my jsme ji přivezli ukázat, že maso je skutečně čerstvé. Za chvíli ji odvezeme a za dvě, tři hodinky jsme zpátky i s kozou rozporcovanou na kousky v závislosti na počtu objednávek."

2

Do Buchbergu dorazil včas a v pořádku. V recepci ukázal pas a poukaz a dostalo se mu - jako novému návštěvníkovi lázní - milého přivítání v podobě přípitku sektem s majitelem Hansem. Hned potom ho recepční začala krmit instrukcemi, z nichž porozuměl jen číslu pokoje, který mu byl přidělen. Nápis na kouli připevněné ke klíči mu to potvrdil. Závěrem se ho recepční s tužkou v ruce ještě na něco zeptala, a protože začala oním známým „Wünschen Sie...", přikývl, že ano, a řekl: „Ja." Načež ona něco zakroužkovala a netvářila se přitom vůbec překvapeně, takže Berry usoudil, že na její otázku odpověděl správně.

Následující ráno však začalo menším šokem. Ze spánku ho asi kolem půl sedmé vyrušilo jemné zaklepání na dveře. Silně rozespalý se došoural ke dveřím a otevřel je.

Stála v nich pěkná mladá dívka ve slušivém bílém plášti a oslovila ho německy: „Guten morgen, Herr Bokr, darf Ich eintreten?"

Berry se zarazil, promnul si oči, aby se přesvědčil, že to není sen, a zmohl se stěží na německé dobré ráno. Jak přitom kýval hlavou, naznačil jí tak vlastně, že může vstoupit. A pak už šlo všechno ráz na ráz. Dívka mu ukázala, ať si lehne na záda a sundá si pyžamový kabátek i kalhoty. Co to má znamenat? Uvažoval v duchu a moc se k tomu svlékání neměl. Dívka nad ním trpělivě stála a čekala. Kdyby se tak začala svlíkat sama, napadla ho chlípná představa. Netrvala déle než vteřinu, protože nevinné oči dívky o ničem takovém nenasvědčovaly. Nakonec usoudil, že by bylo trapné se nesvléct, a s předstíraným klidem odložil veškeré oblečení.

Když ležel na zádech v Adamově rouše, dívka vzala do ruky kartáč a krouživým pohybem ho začala masírovat postupně od ramen dolů po chodidla. Tvářila se přitom zcela chladně a profesionálně, nicméně Berrymu přesto bylo pěkně a příjemně. Pak mu přikázala, aby si lehl na břicho, roztáhl ruce i nohy, a masáž pokračovala. Tahle poloha byla trochu příjemnější a cítil se uvolněnější…

3

Strom stál naproti domu, na jehož balkoně seděla v lehátku žena a četla knížku. Hlučné dohadování trojice kumpánů ji pochopitelně vyrušilo. Zvedla oči od knížky a upřela je na strom naproti. Byl to poutavý pohled. Jeden z těch tří se pokoušel vylézt na strom, ale polobotky mu klouzaly po kmeni. Přesto se vyškrábal na první větev. Jak se pouštěl stále výš, začala třem přihlížejícím tuhnout v žilách krev. Kamarádi rázem vystřízlivěli. Až teď, když už byl hodně vysoko, si uvědomili, co by se mohlo stát. Bylo jim špatně už jen při pohledu nahoru. Rozkurážený inženýr se posadil rozkročmo na větev a křičel na ně dolů: „Tak co, vy srabi, pojďte za mnou jestli nejste poserové."

Zdola se však ozvalo pouze zbabělé: „Tak jo, vyhrál jsi, polez dolů a dávej bacha."

V okamžiku, kdy se na ně shora zadíval, zatočila se mu hlava. Křečovitě se chytl větve a prohlásil, že to nejde.

„Tak slez, zajdeme ještě na štamprli."

„Kluci, já nemůžu." A zůstal nehnutě sedět v koruně stromu.

„Tak to zkusíš za chvíli, my tady zatím počkáme." Posadili se pod strom a začali poklimbávat.

Paní to vše se zájmem pozorovala a usoudila, že by měla zasáhnout. Dlouho se nerozmýšlela a zavolala hasiče. Na místě byli za chvíli. Po vysunutém žebříku se k inženýrovi blížil svalovec v uniformě. Stačil mu jediný pohled a hned věděl, na čem je. Nedalo mu to, aby si nerejpnul. „Tak vy se, chlape, ztřískáte, roupama nevíte, co dělat, a pak si nás pozvete, abysme vás sundali dolů. Víte, že vás to bude stát pěkný peníze? No tak sebou hněte, chyťte se mě a budeme pomalu sestupovat."

„Počkejte, počkejte, já že to budu platit? Tak to ne. Já si vás nepozval a já o vaši pomoc nestojím. Mně se tady nahoře líbí, a tak tady zůstanu." Inženýr opakovaně pomoc odmítal. Dokonce začal být hrubý. Žádal hasiče, aby stáhli žebřík a odjeli.

„Jak si přejete, je to na vaši zodpovědnost," prohlásil svalovec, „ale jestli vám to nevadí, já vás do doby, než si to rozmyslíte, přivážu k větvi. Bude to bezpečnější."

4

Otevřel dveře a ejhle, kdo tam nestojí. „Co tě sem, Pospale, vede?" pokračoval Berry po uvítání u dveří.

„Mám žízeň, pojď do hospody, tam ti řeknu, co jsem po tobě chtěl."

To, co dnes Berry slyšet nechtěl, bylo slovo hospoda. Ne, proboha dneska ne, proč sis vybral dnešek? napadlo Berryho. Nezmohl se na okamžitou odpověď. Odmítnout letitýho kamaráda vypadá blbě, ale na druhý straně jsem byl odhodlanej něco udělat, promítal si v duchu, když ho náhle napadl oddalovací manévr.

„Jo, kamaráde, já to nemám tak jednoduchý, já se musím zeptat šéfa."

„Tak se ho zeptej a vysvětli mu, o co jde."

„Nevím, nevím, jak ho znám, nebude to jednoduchý, no ale pokusím se, počkej tady," odvětil Berry.

Vešel do dílny, přivřel dveře, aby tam Pospal neviděl. Pořád přemýšlel, jak se rozhodnout. Prožíval opět jednou těžkou chvilku. „Šéfe, přijel kámoš z Olomóca, mohl bych s ním na pivo?" zaznělo z dílny.

Pak vešel do postranní kanceláře, přiložil ruku k ústům a chraplavým hlasem zaznělo: „Cože? Zbláznil ses, nejdřív to musíš dodělat, zítra jsou tady zákazníci."

Opět přešel do dílny a řekl: „Šéfe, já to stihnu, neboj se."

A opět do kanceláře: „Heleď, na kamarády si udělej čas jindy, a ne když nám hoří koudel u prdele."

Z dílny zaznělo: „Šéfe, prosím, prosím, on večer odjíždí."

Přešel do kanceláře a věděl, že už naposledy. Stále váhal. Věděl, že se rozhodnout musí okamžitě.

Do prdele s odhodláním, jsem baba, pomyslel si a vzápětí zaznělo chraplavě: „Tak já tě teda pustím, běž, ale slib mi, že to do zítřka stihneš."

Vycházel ven před dílnu se slovy: „To víte, že jo, šéfe, dík."

„Dělám ti problémy, co? Promiň."

„Ale teď už ani ne, jak jsi slyšel, šéf mě pustil, takže nasedáme a vpřed k Vražednýmu pobřeží." Tam mimo jiné zapili i tuhle povedenou taškařici.

5

„Když tak nad tím vším přemýšlím, tak ti můžu zcela upřímně říct, že se můžu na všechno vysrat. Já jsem už potenciální mrtvola." S Berrym to trhlo a nevěděl, jak na to zareagovat. Vyvalil na dědu oči a zmohl se na pouhé: „No, no..."

„Zarazilo tě, když jsem na začátku poznamenal, že jsem potenciální mrtvola. Ale moje tvrzení je pravdivé. Vychází ze známých skutečností." Pak vytáhl několik papírů z kapsy a položil je na stůl před Berryho. „Podívej se na ta čísla. Jsou to statistické údaje o průměrném věku a úmrtnosti v Praze, ve Středočeském a v jiných krajích. Když se na ně podíváš, tak tě možná silně překvapí, že tady vedle tebe fyzicky existuju. Já bych už tady vlastně ani být neměl.

„Když se už vaše myšlenky ubírají tímhle směrem, proč nebejt důslednější a nedotáhnout celou tu smutnou záležitost do zdárnýho konce. Chcete bejt ohleduplné] k příbuzným, přestože vám poslední dobou lezou na nervy. Budiž, možná že jinak by se tím člověk mohl na světě trápit."

Pan Zajíc naslouchal se zájmem jeho vývodům, ale nechápal, v čem věci nedotahuje. „A ty si jako myslíš, že to nestačí?"

Berry chvíli váhal, zda má před tímto inteligentním starým člověkem vyslovit tak tvrdou myšlenku. Alespoň si to nikdy předtím nedovolil. Pro jistotu se ho zeptal na svolení. Když zjistil, že děda přímo prahne po něčem neobvyklém, rozbalil to naplno: „Zahraničí vynecháváte, chápu, budete se zdržovat blízko domu, to taky, ale poslyšte, nebylo by za tyhle situace vůbec nejlíp, kdybyste si večer lehával přímo do rakve? Pro pohodlí pěkně vybavený? Ve slušnejch šatech, který by ale po vás už nikdo nenosil? A podobnejch botách? To je nápad, co? Příbuzný tím postupně připravíte na očekávanou událost. Vaše smrt je pak nepřekvapí. A do tý doby si každý ráno po probuzení můžete s chutí a spokojeně odplivnout, že jste se dožil dalšího dne. No, a kdyby ne, a to vás už určitě mrzet nebude, ušetříte svým nejbližším hodně práce. Jenom vás přiklopí a honem pro havrany. Co vy na to?"