Publikace ZS

It’s enough to drive you crazyAby se z tebe jeden nezbláznilSbohem nežádoucím časůmRapsodie v pruhovaném - NedokončenáRožmitálské miniaturky – Příběhy z dob nedávno minulýchAnděl v pekleSvětlanu by chtěl každýJoy till DeathAn Angel in HellHumour at its BestThe Times They Are Changing - It could be even worseWhat Comes NaturallyZ pout na pouť ke štěstíBerry Bokr aneb Čerstvé kozy denně na trhGatě dolů, madam!I v rakvi na míru se dá otáčetRadost až do smrtiTrombonista a královnin zadeček

 

switch language to Czechswitch language to English

Úvodní stránka Knihy O autorovi Nákup Kontakt

I v rakvi na míru se dá otáčet

I v rakvi na míru se dá otáčet
Název:I v rakvi na míru se dá otáčet
Autor:Zsolt Staník

Odpovědná redaktorka: Alena Jíchová
Obálka:Jan Přibík
Vydal:Ivo Železný, Praha
Jazyk:český
První vydání:2002
ISBN:80-237-3788-0
Úprava:205 stran

Cena99 CZK
>> nákup

O knížce

ZS se po úspěchu svých povídek Gatě dolů, madam! rozhodl rozdělit se se svými čtenáři o zážitky a vzpomínky z období let totality, v níž většina našich občanů žila. Toto malé vyprávění o životě ve společnosti v těchto letech vychází ze zážitků poznamenaných jeho životním stylem. Jsou na nich patrné jisté rysy absurdity, jakož i humorné prvky s ní souvisící.

Podává současné svědectví o tom, že přes veškerá úskalí a omezení život byl a je ve své podstatě hezký. A že mnohdy záleží jenom na nás, na naší vůli a na stupni našeho pozitivního myšlení, jak hodně se nám ho povede naplnit spokojeností a radostí.

O charakteru a stylu knížky vypovídají tyto ukázky:

1

"Vsadili jsme se, že se nám podaří na dvě hodiny přerušit provoz z Můstku nahoru po Václavském náměstí. Vybavili jsme se vším, co je k takové akci zapotřebí. Měli jsme všichni modré montérky, krumpáče, lopaty, čtyři kolečka, dopravní tabule ("vypůjčené" předešlého večera na Žižkově), kovové trubky a další komponenty nutné na ohrazení prostoru. Přijeli jsme na Můstek a zastavili jsme přímo uprostřed. Regulovčík s praporky začal řídit dopravu. Vyložili jsme nářadí a dva z nás začali silně zastaralými detektory záření (vypůjčenými z fakulty) monitorovat terén. Ostatní byli s krumpáči a lopatami připraveni k akci. Až asi po hodině prošli kolem dva policajti a zeptali se, jestli něco nepotřebujeme. Zajímalo je, co vlastně děláme, načež na ně Pavel vychrlil snůšku odborných blbostí. Dozvěděli se, že v geolitu pod námi ve zvrásněné třídimenzionální sekularitě se derou na povrch multidimenzionální bublinky, které by při agresivní intenzitě mohly tangenciálně posunout dlažební kostky, čímž by se začaly formovat heterogenní kumule.Toto vysvětlení považovali příslušníci za dostatečně vyčerpávající."

2

Velice příjemným zpestřením vyučování byly dvě hodiny katechismu týdně. Tehdejší doba neskýtala pro školu příliš prostoru k pohádkovým vyprávěním. Nic však kupodivu nebránilo panu faráři vyprávět biblické příběhy způsobem, který nás držel v lavicích jako přikované a s ústy pootevřenými. Bez sebemenšího šumu. Jako koření ke svým příběhům rozdával svaté obrázky vhodně ilustrující dané události. Už jeho příjezd ke škole měl nádech pohádkové události. Rozvážně vystupoval z kočáru taženého párem krásných hnědáků na posvátnou zem, oblečený do černého roucha, jehož spodní část se ve větru vlnila široce jako pošťákova pelerína při jízdě na kole. Lehkost a styl jeho chůze od kočáru přes školní dvůr do třídy připomínaly chůzi Ježíše po moři, jeho tvář pak oddaný výraz nejvěrnějšího služebníka Páně. Jeho oči pak přímo ďábelským způsobem přitahovaly pozornost nás dětiček k němu, vyslanci Boha…”

“…Ten se tady krásně vyjímal pod velikou rudou pěticípou hvězdou! Ale vůbec mu to nevadilo, takových a podobných věcí si nevšímal. Co mohl asi být za ptáčka, když na náš pozdrav „pozdravený buď pán Ježíš Kristus" odpověděl „na veky česť, děti, na veky česť"? Navíc se později ukázalo, že je pedofil.“

3

“Pravidelně každý pátek odpoledne po vyučování vyzval pan učitel dobrovolníky, aby mu pomohli s přeměnou třídy na kostelní prostředí. Neměl o zájemce nouzi. Pod jeho odborným vedením jsme nejdříve opatrně sundali věci na čelní stěně třídy, heslo, rudou hvězdu, československou a sovětskou vlajku a zarámované obrazy Gottwalda a Stalina a odnesli jsme je do školního skladu. Potom se v pořadí, jak visely na bočních zdech, na sebe položily budovatelské obrazy a uložily na stejné místo. Havíř z bronzu byl přikryt černým sametem. Nebylo totiž v silách nás žáčků toto monstrum přemístit. A potom jsme začali do třídy nosit věci podobné, ale trochu jiného ražení. Tabule jsme přikryli kusem sametu, rozmístili jsme svícny se svíčkami, stůl pana učitele přistrčili k tabuli a na něj jsme postavili krásný přenosný oltář. Na místa státníků a na další hřebíky na čelní stěně se dostaly obrazy s církevními náměty, boční stěny ozdobila křížová cesta.”

“…Po mši svaté se kočár s panem farářem vydal na zpáteční cestu a žáci dobrovolníci pod vedením pana učitele ještě odpoledne uvedli třídu do původního stavu. V pondělí tak mohlo začít opět vyučování. Tato tradice nedělních přeměn školy na kostel přetrvala dlouho.”

4

“Béla se tak ocitl v psychiatrické léčebně v Košicích. Jako jeden z nejlehčích nemocných. Dostal se tak do podobného prostředí jako u polikliniky a taky zde pomáhal těm více postiženým.”

“…Naše první návštěva ústavu měla zvlášť pikantní nádech. Když Béla v léčebně oznámil, že čeká vzácnou návštěvu, jeho „pacienti" mu chtěli udělat radost a tajně připravovali uvítací ceremoniál. Zdařilo se jim to. Akce byla laděna v duchu připomínajícím světlé stránky slovenských dějin. Inteligentních lidí, kteří zblbli nebo se za postižené vydávali, tady bylo dostatek, a tak byla zorganizována velkolepá akce. Při našem vstupu do haly zaznělo ostré: „Pozor! Vpravo hlaď!" A v tom okamžiku se na nás dívalo 10 + 1 vzorně vyrovnaných párů očí. Ten jeden pár se díval přímo na nás. Muž, jemuž patřil, měl na hlavě známou čepici M. R. Štefánika. Jeho pravá ruka vystřelila ke kšiltu a vyrazil slavnostním krokem směrem k nám. Zastavil se dva kroky před tatínkem, natáhl ruku a představil se: „Milan Rastislav Štefánik." „Staník." Potřásli si rukama a pan „Štefánik" nám sdělil, že s naším dovolením nám představí své nejbližší spolupracovníky a další významné osobnosti, kteří přijali pozvání na první setkání pana doktora s jeho rodinou. A pak to začalo zleva. Generál Ján Golián, generál Rudolf Viest, Andrej Hlinka, Milan Hodža, Viliam Pauliny, Martin Rázus, Pavol Országh Hviezdoslav... Tatínek usoudil, že by bylo nespolečenské na tak krásné akci nepromluvit. Poděkoval všem za nádherné přivítání a popřál jim hodně zdraví a elánu při budování blahobytné společnosti na Slovensku. Zdálo se, že je slova tatínka dojala. Mne také. Potom se otevřely dveře a k nám kráčel rozesmátý Béla v bílém plášti. Přivítali jsme se a Béla nás zavedl do místnosti, kterou mu lékaři vyčlenili. Tam nás pohostil kávou a sušenkami. Viděli jsme, že si Béla opět našel to pravé místo pod sluncem.”

5

„Musím se ti přiznat, že jsem se poprvé vědomě dopustil něčeho, co ti může způsobit potíže při přijímacích zkouškách na vysokou školu. Odmítl jsem vstoupit do KSČ. A to se s tebou může nějakou dobu táhnout." A potom pokračoval: „Víš, že bych pro tebe a pro tvoji kariéru udělal vše, ale tohle skutečně nešlo." Vytáhl ze zásuvky pár fotografií, a vybral z nich jednu, na níž byl voják. „Podívej se na fotografii, schválně, jestli na ní někoho poznáš." Nedalo mi moc práce objevit uprostřed skupiny pana Poláka. „To musí být pan Polák," řekl jsem a tatínek přikývl. „Ano, správně, a jestlipak víš, co to je za skupinu?" Neměl jsem tušení. „Tak tenhle soudruh, který je nyní předsedou místní stranické organizace, byl maďarský fašista, byl členem horthyovské armády, která věšela lidi na hlavní třídě v Košicích. Do této strany já s čistým svědomím vstoupit nemohu a snad mě pochopíš." Byl jsem vychováván tak, že pro mě nebyl problém tatínka pochopit.”

6

“Čtvrt hodiny po sobě opustili pódium saxofonista a hráč na trubku. Alkohol je zmohl, a tak zalehli v prostoru vzadu za kulisami. Já jsem se s panem Breierem modlil, aby nám vydržel akordeonista, který z nás tří zbývajících dával té hudbě tu největší hutnost. Účinky alkoholu však na sebe nenechaly dlouho čekat a po jedné z vždy častějších přestávek se Janko už na pódium nevrátil. A všechno to musely zachránit housle a buben. Než jsme však v tomto složení zahájili další sérii, dal pan Breier příkaz vše sbalit, nakládat na auto a být připraveni na útěk. Věděl, proč to dělá. První z našich skladeb ve dvou byl německý valčík, který pan Breier zahrál perfektně. Až nyní, při absenci dalších nástrojů, jsem konečně zjistil, jak může zvládnout hraní bez prostředníčku na levé ruce. Tóny, které nemohl zahrát, vyluzoval ústy. K nerozeznání od tónu zahraného smyčcem. Dělal to brilantně, a snad jedině kdyby hrál sólo v tiché koncertní hale, mohl by si toho někdo všimnout.”

7

“Všichni, kteří v sedmdesátých až osmdesátých létech vyjížděli na služební cesty do zahraničí, věděli velice dobře, co to je vojenská správa, zkrátka OVS. Souhlas vaší mateřské organizace s cestou ještě nestačil, nutný byl ještě souhlas OVS.”

“…Tak do Vídně žádáte, do Vídně, do Mezinárodní agentury pro atomovou energii se vám zachtělo?" „Ano," odvětil jsem. „Hm, to jste nějaký kádr, že?" pokračovala zvědavě. „No to snad ani ne, jsem tam pozván na pracovní jednání," odpověděl jsem. „Tak se podíváme, zda ti v tom, soudruhu, nic nebrání," prohlásila. Zdálo se mi, že by byla ráda, pokud by tomu tak bylo. „Jaký jste ročník?" zeptala se. „1942, říkáte? Moment," a podívala se na nějaký papír. „Tak to, soudruhu Staníku, máte smůlu, váš ročník jede letos na vojenské cvičení.

Z té vaší cesty letos asi nic nebude." Dovolil jsem si námitku: „Ale pokud vím, cvičení trvá pouze několik týdnů a snad se ani nepřekrývá s termínem cesty. A pokud ano, snad by se dalo při troše dobré vůle posunout." Naivně jsem se domníval, že mě pochopí. „Podívejte se, já mám instrukce shora, ročníky určené na vojenské cvičení v tomto roce nepouštět," řekla zcela klidně. Věděl jsem, že se nade mnou stahují mraky. A tu mi náhle něco blesklo hlavou. „Soudružko, já si myslím, že bych přece jenom mohl vyjet," prohlásil jsem. „Jak mohl vyjet, jak mohl vyjet?" zaznělo místností. „Jasně jsem vám řekla, že letos máte jít na cvičení, a tak se žádná cesta ven konat nebude." „Já jsem omezený," řekl jsem a ona zbystřila pozornost. „Jak omezený?" Já odpověděl: „C1." „C1? Ukažte mi vojenskou knížku." Podal jsem ji. Zalistovala v ní, našla příslušnou stránku a řekla: „To máte štěstí." A povolení jsem dostal. To omezení, které mi kdysi po zdravotní prohlídce bylo přiznáno, mě totiž uvolňovalo z běžných vojenských cvičení. Nakonec jsem odcházel spokojen. Ale oba jsme vzbudili, já s prohlášením o svém omezení a „šéfová" následujícím souhlasem, dosti velký rozruch u čekajících žadatelů. Zaslechl jsem za sebou hlášky typu „blbci to mají všude nejlepší", nebo „podívejte, jak se omezený s omezeným snadno domluví".