Publikace ZS

It’s enough to drive you crazyAby se z tebe jeden nezbláznilSbohem nežádoucím časůmRapsodie v pruhovaném - NedokončenáRožmitálské miniaturky – Příběhy z dob nedávno minulýchAnděl v pekleSvětlanu by chtěl každýJoy till DeathAn Angel in HellHumour at its BestThe Times They Are Changing - It could be even worseWhat Comes NaturallyZ pout na pouť ke štěstíBerry Bokr aneb Čerstvé kozy denně na trhGatě dolů, madam!I v rakvi na míru se dá otáčetRadost až do smrtiTrombonista a královnin zadeček

 

switch language to Czechswitch language to English

Úvodní stránka Knihy O autorovi Nákup Kontakt

Gatě dolů, madam!

Gatě dolů, madam!
Název:Gatě dolů, madam!
Autor:Zsolt Staník

Odpovědná redaktorka: Alena Jíchová
Obálka:Jan Přibík
Vydal:Ivo Železný, Praha
Jazyk:český
První vydání:2002
ISBN:80-237-3755-4
Úprava:129 stran

Cena89 CZK
>> nákup

O knížce

Je to první soubor povídek ZS vydaný knižně. Obsahuje 24 humoristických povídek, jejichž námět ZS čerpá z absdurdních situací dní všedních i nevšedních.

Lehkost a jednoduchost stylu a jazyka povídek kterou ZS poskytuje svým čtenářům je vhodná k pobavení, relaxaci, jako čtení před spaním, při vodě, ve vlaku, apod.

O tomto charakteru povídek svědčí i uvedené 4 ukázky:

1

Jednou jsem zcela náhodou z dálky pozoroval mladého sikha, jak zastavuje lidi a snaží se navazovat rozhovor. Byl mi na první pohled sympatický a tipoval jsem ho na vysokoškoláka. Prohlásil, že je schopen poznat mou minulost, sdělit mi vše o mně, případně o mé rodině. Na zkoušku mě požádal o deset dolarů s tím, že pokud to nebude pravda, vrátí mi je. Souhlasil jsem. Sdělil mi, že jsem vdovec, jednou rozvedený. Je tomu tak. Považoval jsem to za zajímavé. Nabídl mi pokračování, tentokrát už za dvacet dolarů, a tvrdil, že uhodne jméno mé první i druhé manželky, syna a dcery. Opět slíbil vrátit peníze, pokud jeho informace budou nepravdivé. Postupně jsem slyšel z jeho úst jména Blanka, Broňa, Danny a Lucie. Opět vše bylo absolutně v pořádku...

2

Podle etikety jsem počkal, než se anglická dáma posadí. Už už jsem se chystal udělat totéž, když jsem náhle zahlédl, jak protahuje tvář a se zvukem „éééé..." vstává ze židle. Voda ze židle se vmžiku vsákla hluboko a vysoko do jejích bílých kalhot. Vše špatné je však často dobré pro něco jiného: já jsem si sedl po vylití vody ze židle do suchého.

Měl jsem co do činění s dámou, a navíc anglickou, a mokré prádlo přilnuté k jejímu tělu (jako k tělu každé jiné ženské) se muselo buď vysušit, nebo vyměnit. Výměna zde nepřicházela v úvahu, náhradní prádlo se jen tak s sebou nenosí. Na otázku, co má dělat, mě napadlo dvojí řešení. Na můj první návrh reagovala s podivem, ale nakonec se pobaveně usmála. Spočíval v tom, že poobědvá vestoje, se zadkem vyšpuleným proti slunci. Tuto radu zamítla s tím, že takto jíst zvyklá není. Následoval proto návrh druhý - sundat si kalhoty a zůstat v spodních kalhotkách. Nebyl jsem si ovšem jist, zda jsem se nedopustil nějaké společenské nepřístojnosti. Chvíli se mi to podle jejího výrazu tak jevilo. Nakonec zřejmě usoudila, že je to cesta nejjednodušší, a po její odpovědi „no tak jo" jsem se uklidnil. Dlouho se však nic nedělo. Vytušil jsem, že se zdráhá sundávat si kalhoty přede mnou. Jako gentleman jsem se však nechtěl obrátit zády, to jsem považoval za vrchol neslušnosti. A tak jsem jí slíbil, že se jí po celou dobu svlékání budu dívat do očí. Zpočátku jako by tomu moc nevěřila, ale pak se její pohled upřel do mých očí a svlékací operace začala.

3

Jednoho rána kolem třetí hodiny došlo v bytě k policejní razii. Po intenzivním klepání a zvonění byli paní Linhartovou vpuštěni dovnitř dva příslušníci. Nic moc řečí. Zeptali se pouze, kde spí pan Hanáček (to jako Honza). Paní domácí ukázala třesoucí se rukou na mužskou ložnici. Zadání jasné a směr také, a tak byli v momentě vevnitř. Baterkou si našli jediného ležícího a spícího. Vytáhli ho za pyžamo z postele a dali mu pár facek. Nejmenoval se Hanáček, byl to Zdeněk, který v rozespalosti vůbec nestačil zareagovat. Stačil si matně zapamatovat pouze útržky z vět, které doprovázely pleskání: „Já ti dám... kurvo... to je na výstrahu... příště ti... uřízneme." Zdeněk vůbec nevěděl, o co jde, a to, co rozespalý zaslechl, mu nestačilo na to, aby si udělal jasno. Policisté to však na rozdíl od něho věděli velice dobře.

Až nato, že tento nářez měl patřit Honzovi, který se soustřeďoval ve volných chvílích na paničky policajtů. Na ty v noci opuštěné chudinky, jejichž manželé dbají na veřejný pořádek.

4

„Co vy tady, pane, u těch kontejnerů děláte? To je můj rajón!" A pohlédl na mne smutnýma, ale přísnýma očima v silně vrásčité tváři. Cítil jsem v těch očích dobrotu, ale také hlad, v žádném případě však kupodivu ne zlobu. „Pane, já po vašich věcech nejdu, hledám jenom košile a knihy," řekl jsem a zpozoroval, jak se tento ohnutý pán vzpřímil. Řekl zřejmě s pocitem uspokojení coby velitel rajónu: „No tak jó, tak si hledejte."

„Takhle né, pane," řekl, „valící se kousek si musíte podržet druhou rukou, jinak je ta práce obouvákem na nic. Až to tady skončím, já vám s tím pomůžu," dodal zcela upřímně a začal opět systematicky bagrovat. „Už jsem hodně daleko, ale mám trochu problémy s hloubkou kontejneru," řekl jsem tak více méně pro sebe. „To ale máte, pane, štěstí, že jsem zrovna tady," řekl hodný dědeček a nabídl mi pomoc. Nabídka byla velice milá. „Já vám podržím nohy a vy se tak dostanete hlouběji a možná až na dno," prohlásil a již se šoural ke mně. Slušně jsem tuto šlechetnou pomoc odmítl. Živě jsem si představoval, jak by se má světlá košile přebarvila a sako nabralo zajímavých vzorků.