Radost až do smrti
| Název: | Radost až do smrti |
| Autor: | Zsolt Staník |
| Odpovědná redaktorka: | Alena Jíchová |
| Obálka: | Dana Kavalecová |
| Vydal: | Ivo Železný, Praha |
| Jazyk: | český |
| První vydání: | 2004 |
| ISBN: | 80-237-3886-0 |
| Úprava: | 175 stran |
| Cena | 129 CZK |
| >> nákup | |
O knížce
Knížka se dotýká otázky stáří. Snaží se ne tuto nevyhnutelnou realitu dívat i přes její složitost a obtížnost jako na část života v níž je take nárok a možný prostor na radostné prožitky. A to až do posledního dechu.
Stáří, není vlastně nic jiného, než postupný návrat člověka tam, odkud povstal – do lůna kouzelné přírody. Je to bohužel období, kdy opotřebované mechanické části tělesného stroje někdy skřípou až hrůza, svalstvo chabne nečinností, oči ztrácejí orlí ostrost a to srdce, co kdysi rádo milovalo, musí často zápasit samo seb sebou o přežití.
Je tak snadné v tomto stavu znásobené smutným výhledem do budoucna podlehnout beznaději.
Je však tato beznaděj ve stáří samozřejmostí? Což neexistuje radostnější cesta zpět do té věčně krásné přírody? Jistěže ano. U těch, co v tomto směru na sobě trochu pracují. A jde to vůbec? Určitě ano, vyžaduje to však trochu pevné vůle. Čím dříve se začne, tím lépe. Nikdy však není pozdě. Pracovat tak, aby tělo netrpělo, pracovat s mozkem, zatěžovat ho. Nenechat ho odpočívat. Řada analýz prováděná v této oblasti jasně potvrzuje blahodárný vliv aktivní mozkové činnosti na duševní svěžest a celkový postoj k životu v pokročilém věku. Na svěžest co nejdéle vnímat a prožívat okolní svět a jevy v něm veseleji. Knížka, kterou máte před sebou, na vlnách motta „Nedej prostor nicotě" sleduje tento cíl a na příkladu imaginárního domova důchodců se snaží úsměvným způsobem poskytnout doušek optimismu a pozitivního myšlení do možná již trochu zatrpklých pohledů řady starších mužů a žen.
Ukázky z knížky:
…Jedním z těch, kterým bylo úplně jedno, co se v domově a pod jakým názvem formuje, byl již zmíněný Vašek. Jeho žádné aktivity v domově nezajímaly a žádných akcí se nezúčastňoval. Šel svou vlastní cestou. Doslova i ve skutečnosti. Vašek upoutával pozornost každého, kdo ho zahlédl. V davu či o samotě. Zcela stejným způsobem, jako si očima dovedete vypíchnout atraktivní dívku či bobulemi nabitého svalouna z šedého, průměrného davu. Na rozdíl od posledně jmenovaných však pohled na Vaška vyvolával v duši člověka lítost. A přitom byl možná tento drobínek šťastnější než řada z nich. Vašek byl vytržený i s kořeny ze své zahrádky ve východních Čechách, poté co s přibývajícími léty začal rodině silně vadit a kazit jejich image. Nedokázal se už vměstnat se svým chováním do jejich zaběhlých kolejí. Byl příbuznými přesazen sem do domova, k sobě bližším. Bez nejmenší lítosti. Ve snaze dopřát mu víc legrace ho totiž chtěli původně umístit do psychiatrické léčebny. Přes svůj důchodový věk byl Vašek pohyby úplný mladík. Při chůzi se frekvence jeho krátkých nožiček, mírně do O, blížila rychlosti profesionálního chodce. Až na to, že tak výrazně nevytáčel pánev. Ale aby snad tuto svoji nedokonalost vykompenzoval, vytáčel do stran chodidla, a to tak pořádně, že by se mu i kachny smály. K rychlosti mu napomáhaly delší ruce, které jako veslo v záběru tlačily tělo vpřed. Vašek byl sympatický malohlavý skoroplešoun. S většíma ušima, situovanýma podle pravidla „čím větší, tím více odstávající". To však nic. Jeho veliké, krásné tmavé oči upoutávaly často natolik, že se jeho plachty zdály svinuté. A k milým očím přidával ještě pěkný úsměv. Nezdálo se, že by to bylo vědomé, ale co na tom záleží. Tato harmonie pohybu jeho lícních svalů a očí vyvolávala u lidí tak často chybějící pocit uklidnění a teplo v duši. Po tomto vjemu byste očekávali i příjemný hlas a možná i nějakou rozumnou řeč. Rty nevypadaly, že by nemohly něco takového vypustit. To jistě ano, bylo-li by z čeho. Vaškovi bohužel zdroj pro rozumné úvahy chyběl. A tak už po jeho prvních slovech mizel hezký pocit vnitřního klidu, který člověk předtím mohl nabýt. A někdy se i trochu lekl. To když se Vaškovi před každým slovem roztřásla hlava a rozkmitaly vypoulené oči. Pronesl nesrozumitelnou směsici skřeku a slov. „Hm, hm, eé, auto," a zvednutá ruka se otáčela i s tělem ve směru pohybu auta. Pak následoval spokojený úsměv, s pusou od ucha k uchu, a opět potřesení hlavou. Poté se ruce schovaly za zády a šlo se dál.
Vašek byl mimo domov důchodců vídán nejčastěji s tužkou a papírem v ruce. To byl ve službě. Nastupoval téměř denně, kolem osmé hodiny ranní. Rychlou chůzí, s papírovým blokem a tužkou v rukou za zády, brouzdal okolními silnicemi. Otáčel se na každé auto, které uslyšel za sebou, a máchnutím ruky obvyklým u dopravního policisty na křižovatce při zelené „povoloval" autu průjezd. Občas si něco zapsal. Proč a kdy byl záznam udělán, zůstávalo tajemstvím nejenom pro nás, ale bohužel nebo bohudík možná i pro něho samého. Opravdu tajemstvím? Kromě zaznamenaných přímek bylo možné vidět i další symboly. Nejčastěji to byly pokusy o písmeno P, což představovalo první písmeno okresní státní poznávací značky. Ale byly tam i náznaky nákresů nějakých objektů. A také tužkou začerněné plochy…
…Pan doktor si velice přál odhalit tajemství Vaškových záznamů. Nějakou dobu mu trvalo, než našel způsob, jak na to. Pomohl mu nakonec Zdeněk, který sem jezdil z Prahy do domku na víkendy. Nabídl Karlovi, že se pustí do akce sám. Jeho plán sestával ze dvou částí. Tou první bylo sledovat situaci a Vaškovo počínání svýma očima. Kopírovat jeho trasu a v dostatečné vzdálenosti od něho zaznamenávat některé charakteristické znaky projíždějících aut….
…Druhým nejdůležitějším úkolem bylo získat Vaškův záznamník. Zdeněk věděl, že dopolední službu končívá vždy na náměstí a odtud jde k domovu důchodců, vždy po stejné trase, naštěstí pokaždé po silnici před jeho domem. I nyní tomu tak bylo. Čekal na něho na silnici, v ruce držel sadu malých, na slunci se krásně třpytících zvonečků. Zavolal na něho: „Vašku, podívej se," a zazvonil. Vaškovi se rozzářily oči, začal mumlat své obvyklé „hm, cha, mmm..." a blížil se k němu. Zdeněk postupoval k domu až do chvíle, než se Vašek zastavil. „Pojď, Vašku, za mnou, já ti ty zvonečky dám, ale ty mi dej ten papír," snažil se udělat výměnný obchod. Nedařilo se mu to. Chtěl brát, ale nechtěl dávat. Napadlo ho, že musí nabídnout ještě něco jiného. „Pojď za mnou, dám ti ty zvonečky uvnitř, neboj se." Vašek poslechl, a tak se dostali dovnitř. A vtom Vašek spatřil na poličce panenku, nevelkou, v krásném holandském kroji, s typickým šátečkem na hlavě a s dřeváky na nohou. Přes ramena měla tyčku, na níž byly na obou stranách upevněny malé kbelíčky, lesknoucí se do zlatova. Vrhl se k ní, upustil blok a tužku na zem a přitiskl si panenku k hrudi stejně jako milující maminka své dítě. A jako milující maminka, která vysvobozuje své dítě ze zajetí, vyběhl z chalupy a utekl…..
….Odhalování Vaškova tajemství nebylo jednoduché. Tak například přímky představovaly průjezdy aut. Skutečnost, že docela slušně nakreslené P znamená začátek příbramské státní poznávací značky, mu potvrdily pokusy napsat něco, co se nejspíš podobalo A, tedy druhou nejčastější značku aut tady jezdících. Další záznamy mu daly více práce. Zejména pak geometrické obrazce. Byly pokaždé jiné, od kruhu přes elipsu až ke lichoběžníku. Odpovídaly Zdeňkovým záznamům o existenci zahrádky na střeše auta, s nákladem či bez něho. Nejvíce ho však potěšilo zjištění, že začmáraná plocha představuje dítě v autě. Ve Vaškově duši musela přetrvávat po léta buď vzpomínka na nádherné dětství, nebo pocit silné křivdy, kterou na něm možná spáchali rodiče. A najednou mu byl Vašek jako člověk mnohem bližší. Jeho lásku k dětem měli možnost poznat i mnozí jiní. Pokud „nepracoval" s auty, těšily se jeho přítomnosti zejména děti. To do „práce" nastupoval s Holanďankou v ruce. Ruce měl jako obvykle za zády a v jedné z nich vždy držel panenku. Rychlost chůze byla stejná jako předtím, trasa však byla jiná. Bloumal střídavě po různých částech městečka. Když uviděl děti, usmál se od ucha k uchu. A pokud se děti také usmály, jeho ruka s panenkou se objevila před tělem a posunky a skřeky se snažil upoutat jejich pozornost na tuto krasavici. Pokud je tím nevylekal, mohly dětičky sledovat, jak ji s láskou hladí a tiskne k sobě. A potom se s hlavou vztyčenou vydal zase dál.
Jednoho sobotního dopoledne otřásla městečkem zpráva o neštěstí, které se stalo na silnici kousek před výjezdem z obce. Vysoká rychlost, nepozornost řidiče a asi i dětí hrajících si u silnice, a potom už jenom tupý úder, na místě smrt a vrah ujíždějící pryč. Přivolaná sanitka už jenom odvezla mrtvé dítě. Vyšetřování na místě probíhalo dlouho bez zřetelnějšího pokroku. Od otřesených dětí se nedozvěděli nic, příchozí zvědavci včetně Zdeňka byli jenom na obtíž a posledního a jediného dospělého svědka nehody, totiž Vaška, odháněli, aby nepřekážel. Ten se k nim však neustále tlačil, mával rukama a skřehotal: „Auto, auto, tam, tam," a ukazoval směr, kterým automobil ujel. Právě on byl u oběti první. Než ho odvedli, klečel nad chlapcem a v pláči mu hladil klidnou tvář. S jeho záznamníkem si pohrával vítr. Zdeněk si ho všiml v okamžiku, kdy se po prudším náporu větru zvedl a ulétl do příkopu. Tam se ho Zdeněk snadno zmocnil. Po zkušenostech s předešlými Vaškovými zápisky mu nedalo moc práce se v něm orientovat. V duchu si rychle promítl možné pohyby chudáka Vaška. Byl nepochybně na své trase se zápisníkem venku z města. V době nehody mohl buď tím místem procházet, nebo tady mohl chvíli postávat a dívat se na hrající si děti. Zdeněk dál předpokládal, a ukázalo se, že správně, že poslední záznam byl spojený s vražedným autem. Jeho křivolaké C a veliká elipsa byly jedinými symboly na této stránce záznamníku. To muselo znamenat, že státní poznávací značka auta začíná na C a že auto mělo střešní nosič. Podle velikosti elipsy se dalo vytušit, že by se mohlo jednat o naložený nosič. Policii netrvalo dlouho a pachatele nalezla. Po vyhlášeném pátrání byl do půl hodiny zajištěn vůz Škoda Octavia s českolipskou značkou a s „rakví" na střeše….
…„Tak co nám ještěnko schází, abychom mohly mít pocit, že jsme pro naši krásu udělaly maximum?" pronesla Maruška dívajíc se do zrcátka. „Asi bechme měly něco hodělat s vráskama na žgrani, máme jich hodně a hloboký" zněla odpověď. „Seš zkošeně'ší, tak poraď." „Kdysi dávno jsem si pravidelně dělávala pleťovou masku. Asi proto mám na tváři viditelných méně vrásek než ty. A nyní jsou určitě k sehnání mnohem kvalitnější." „Te ale stojió moc peněz, co?" „To ano, a navíc jedna maska nestačí." Bohunka se kroutila. „Řekni hopřímně, stojí nám to ještě vůbec za to, vehazovat velký prache?" „Stojí, nestojí, pro klid duše se musíme o to pokusit." „Já však za to te nekřesťanský prache nedám, néso na tom tak dobře. Slešela sem však něco o hokledňování kůže šlopkama od vokurek, víš také vo tom něco?" „Ano, dělá se to a pokládat si slupky na tvář je prý velice příjemné, ty si dělej, co chceš, já si osobně nějakou dobrou pleťovou masku pořídím." „No dobrá, domluvený, každý po svým."
Poté prohodily ještě pár slov o svých zubech. Víceméně jenom pro úplnost výčtu kosmetických prvků, protože s nimi se už nedalo nic dělat. Maruška se přitom s chutí zasmála jednomu z potřeštěných názorů Bohunky, jak se vyhnout zubnímu kazu. Je založen na popření všech minulých a současných preventivních opatření a říká, že se zuby mají čistit minimálně, a hlavně je nečistit na noc. Tím v nich zůstanou zbytky jídla, které přilákají bakterie, které se tak při dostatku potravy nepouštějí do zubů. „No tak to by mohlo stačit, obraťme list," prohlásila Maruška a skončila tím jedno opravdu krásné téma.
Následující den si Maruška pořídila kvalitní pleťovou masku BIOTHERM a Bohunka si koupila dvě salátové okurky. Maruška si pečlivě nanesla masku na obličej, zalehla na záda, přestala mluvit a klidně ležela. Bílá masa nehybně svítila na jediné odhalené části těla. Bohunka oloupala okurky, také zalehla a před zrcátkem si pokrývala celou tvář slupkami. Také se pak uložila a z bílého povlečení její postele vykukoval jenom okurkový odpad a v něm dvě mrkající oči. Obě dobře věděly, že se nesmí mluvit, a v pokoji nastal absolutní klid. Ovšem při svém soustředění na aplikaci masek úplně zapomněly zamknout dveře. Nebylo divu, většinou k tomu neměly žádný důvod.
A co čert nechtěl, František se právě teď konečně odhodlal splnit slib, který dal Karlovi, totiž že navštíví tyto dvě dámy a požádá je o pomoc při zušlechťování svého zevnějšku. Zaklepal na dveře číslo 12 a čekal na vyzvání. Nikdo se však neozýval, a tak si František pomyslel, že nejsou doma, a s úlevou se rozhodl, že návštěvu odloží. Aby se ale přesvědčil, sáhl na kliku, zmáčkl ji a dveře se pootevřely. Nakoukl nesměle do pokoje. Uviděl smrtelně bílou masku vlevo a cosi strašidelného vpravo, strnul na chvíli hrůzou a zmohl se jen na hlasitý výkřik: „To je hrozný, pomóóóc!" Otočil se a pelášil rovnou do svého pokoje….
…Karel se proto rozhodl zahájit dnešním dnem sérii diskusních večerů, na nichž si témata budou určovat sami přítomní…
…„Jen směle, nebojte se, je to naše společná hra," poznamenal Karel a vydal se směrem k prvnímu odvážlivci. Ale ten, zaskočený blízkostí pana doktora, místo toho, co měl na srdci, pronesl: „Jsem Honza Kulhavý, přišel jsem sem nedávno, a proto vlastně nevím, zda sem téma, kterým se v duchu už delší dobu zabývám, vůbec patří." „Patří to sem určitě, my zde totiž žádná témata nevylučujeme." „Pak mi teda, vážená sešlosti, dovolte, abych se s vámi podělil o následující záležitost." Pan Kulhavý se nadechl, podíval se po místnosti a začal: „Jestlipak jste se někdy zamysleli sami nad sebou? Nad tím, co pro vás, pro vaše tělo, znamenají části, které ho tvoří? A jestli ano, tak jste si jistě taky uvědomili, že ke každé z nich máte svůj specifický vztah. Že jste hrdí na svoji hlavu, která vašemu tělu dominuje a která vám pomáhala ke kariéře. Či na svoje nohy a ruce, které vám vyhrávaly tenisové zápasy s kolegy. Nebo na pěkná prsa a zadeček, které vám, milé dámy, zvyšovaly sebedůvěru, když na vás pohlédli muži. Vy všichni jste se podle svých schopností zařadili na jistý stupeň společenského žebříčku. Přitom jste si možná ani neuvědomili, že se na tom všem podílely významně právě části vašeho těla. Různou mírou a rozdílně u různých lidí. Společně vytvářely vaši osobní charakteristiku. A najednou, jako blesk z čistého nebe, zasáhne smrt. V momentě rozboří tu krásnou jednotu uchovávanou po mnoho let, mnohdy kvůli selhání jediné vadné součástky. Člověku přijde opravdu líto, když se například kvůli selhání srdce ocitne pod kytičkami jeho celé tělo včetně všech zdravých komponent. Určitě to není fér. Tam již na vytváření vašeho image potřebné nejsou. Proč tam tedy musí? A na tuto otázku chybí racionální odpověď. S touto skutečností nic nenaděláme, ale pokusme se dopřát těmto zdravým stavebním kamenům a věrným služebníkům pobyt na matičce zemi ještě nějakou tu chvilku. Nechme je, ještě než se uloží pod zem nebo vypustí komínem, oddělit se od těla a žít si vlastní život. Asi zvláštní, ale jistě zajímavý. A pojďme teď chvilku spolu popřemýšlet a představovat si, jak si asi budou užívat. Takže ruce, nohy a hlavo, teď máte chvilku volna!"…