Publikace ZS

It’s enough to drive you crazyAby se z tebe jeden nezbláznilSbohem nežádoucím časůmRapsodie v pruhovaném - NedokončenáRožmitálské miniaturky – Příběhy z dob nedávno minulýchAnděl v pekleSvětlanu by chtěl každýJoy till DeathAn Angel in HellHumour at its BestThe Times They Are Changing - It could be even worseWhat Comes NaturallyZ pout na pouť ke štěstíBerry Bokr aneb Čerstvé kozy denně na trhGatě dolů, madam!I v rakvi na míru se dá otáčetRadost až do smrtiTrombonista a královnin zadeček

 

switch language to Czechswitch language to English

Úvodní stránka Knihy O autorovi Nákup Kontakt

Z pout na pouť ke štěstí

Z pout na pouť ke štěstí
Název:Z pout na pouť ke štěstí
Autor:Zsolt Staník

Ilustrace a obálka:Zdeněk Netopil
Odpovědný redaktor:Luboš Ondráček
Grafická úprava a sazba:Veronika Jelenová
Vydal:Zsolt Staník, Prague
Jazyk:český
První vydání:2008
ISBN:978-80-254-1218-3
Úprava:256 stran

Cena175 CZK
>> nákup

O knížce

Žijeme v době, kdy se pojem křesťanská morálka vytrácí z každodenního života, a to včetně vztahu mezi mužem a ženou. Ještě přednedávnem téměř nemožné soužití dvou mladých neoddaných lidí pod jednou střechou (je nutné dodat, že k tomu tehdy ani podmínky nebyly) se stalo v posledních letech standardním způsobem zkoušky pevnosti jejich svazku, ale mnohdy tak i pouhou dočasnou/přestupní stanicí na trase sex, láska a manželství.

Mnoho lidí se k takovému způsobu volného soužití staví záporně. Na manželství hledí jako na nedotknutelný svazek dvou lidí trvající do konce jejich života. Na volnou lásku a rozvod nahlíží jako na odsouzeníhodný mravnostní a morální poklesek. Je jím opravdu? Co když je to v naší přirozenosti? Copak je to v přírodě, kam patříme, jiné? A nezačínáme se právě nyní chovat otevřeněji, řídit se svým svědomím a přestávat si nasazovat vysmáté masky přetvářky?

Každý z nás představuje v přírodě unikátní živý útvar. A tak je to i s naší přirozeností. Někdo oplývá prvky krásna a šlechetnosti, jiný slepé závisti a další nečestného jednání. Ale tací přece jsme. Každý trochu jiný. Dalo se po krátké známosti, která v mládí často směřovala hned k sňatku, poznat, co v nás vůbec bylo? A co v nás zrálo? A s čím jsme vstoupili do společného života a slíbili si věrnost až za hrob?

Asi těžko. A bylo štěstím, když v nás obou převládaly prvky vzájemné soudržnosti, tolerance a lásky. Ale jinak? Jinak je to přece neustálé hledání, neustálá konfrontace našich vzájemných názorů (nám vlastních a rozdílných), tunel, o němž víme pouze, že končí světlem, aniž víme kde a jak je dlouhý.

Knížka si neklade za cíl moralizovat. Ani nabádat ke spořádanějšímu způsobu soužití muže a ženy. Snaží se s humorem a možná trochu nadneseně poukázat na osudech svých hlavních protagonistů Petra, Jitky, Anety, Evy, ale i dalších (každého s jinými charakterovými vlastnostmi, životními zkušenostmi a osudy), na dlouhé, spletité a mnohdy netradiční cesty k nalezení životního partnera a dosažení vytouženého harmonického vztahu.

Skutečnost, že se v ní prakticky nevyskytuje dvojice, v níž by alespoň jeden z partnerů neokusil hořkost zklamání či tragédii z předešlého legálního svazku, by mohla čtenáře vést k domněnce, že se mu autor snaží vsugerovat myšlenku, že si člověk za svůj život s jedním partnerem nevystačí. Není to v žádném případě jeho záměr. Nastavuje pouze zrcadlo současné doby, v němž si řada z vás nepochybně najde spoustu podobností a paralel. Nakonec to, prosím, posuďte sami...

Níže je uvedeno několik úryvků z knihy:

1

Nedlouho po překročení hranic zahlédli v dálce dvě stopující osoby vedle odstaveného mercedesu. Přibrzdili, aby se ubezpečili, zda si paničky říkají o pomoc. Připadalo hloupé nechat je tam a odjet. Našel jim ve výbavě lano a pověsil je za háky. „Nasedat,“ zněl příkaz řidiče. Jedna z nich začala něco vykřikovat, z čehož Richard rozuměl pouze „...müssen warten“. Tušil, že se něco děje, nevěděl však co. „Ja, ja, natürlich,“ byla jeho slova jako reakce na její delší monolog. Nabral rozumnou rychlost, když musel náhle prudce přibrzdit. A za pár vteřin rána zezadu, až se všichni lekli. Zůstali stát. „Já se na to vyseru, snad mě ty báby nenabouraly,“ vykřikl a vystoupil z auta. A s ním všichni ostatní. Stalo se to, co tušil. „No to je v prdeli, podívej se, co mi se zadkem udělaly. Světla jsou také v prdeli, to snad odtud ani neodjedeme.“ Poté se podíval na tažený vůz. Trochu zdemolovaná maska a jedna světla. Zvedl oči a podíval se předním sklem do auta. „Ty vole, to snad není možný,“ pokračoval bubeník, „podívejte se, ty baby sedí na zadním sedadle, kde je do prdele řidič?“

2

Blížilo se ke třetí hodině, když její spánek náhle přerušil rachotivý zvuk z balkonu. Pád květináče na hrnec se zelím. Tak jí to alespoň připadalo. Vyskočila z postele a pohlédla ke dveřím. Vylekala se k smrti. Na balkoně zahlédla ležícího a sténajícího muže, který se snažil vplazit přes práh dovnitř. „Policie, policie,“ zaznělo z jejích úst stále ještě slabším rozespalým hlasem. Vrhla se ke dveřím do haly, kde byl telefon. Než je však otevřela, ozvalo se z koberce zoufalé a prosebné: „Ne, nevolejte prosím, pomozte mi, jsem zraněn, vše vám vysvětlím.“ Zarazila se. Zraněná noha, kterou sunul těžce za sebou, svědčila o tom, že mluví pravdu. Uklidnila se trochu, když poznala, že v tomto stavu momentálně od něho žádné nebezpečí nehrozí. „Co vás k nám vede a proč a jak jste se sem vůbec dostal?“ „Tišeji, prosím,“ znělo zespodu, „ať nás ti nahoře neuslyší. Nebojte se, neublížím vám, jsem u vás omylem, nešťastnou náhodou, vysvětlím vše později.

3

„Biden,“ se ozvalo z úst maličkého človíčka v momentě, kdy pomalu míjel první stánek. Zastavil se u stánku s hračkami, bral do ruky jednu po druhé, občas některou z nich půjčil na chvíli Liborkovi. Přemýšlel, zda je lépe koupit nějakou tu blbůstku tady, anebo něco praktického někde jinde, když náhle zaslechl vedle sebe nepříjemný hlas: „Nekókej a kupuj.“ Hrklo to v něm. Neměl je rád, pili mu krev, ale nevšímal si jich. Dosud. Tato dvě slova ho však vytočila do nepříčetna. Otočil se k němu a se slovy: „Kdo ti dovolil mi tykat, ty hajzle!“ ho vzal za krk, povytáhl ho a zatřepal jeho drobným tělíčkem. Podle vyvalených očí a chraplavého: „Nechchat, nechchat, boli...“ mu ho patrně stiskl pořádně. V momentě, když uslyšel jeho zachrochtání, si uvědomil, že to malinko přehnal, uvolnil mu chřtán a pronesl: „Ještě jednou a zašlápnu tě, ty mrně šejdířské.“ Pohrozil přitom berlí a vzdálil se. Význam slov mrně šejdířské človíček jistě nechápal, ale podle toho, jak se mu klaněl a zdravil „nasanou“ mu mohla připadat přátelská.

4

Velice se vždy těšil na návštěvu postiženého desetiletého chlapce na invalidním vozíku. Poprvé ho k němu zavedl doporučený dopis ze zdravotní pojišťovny. Je těžké říct, co bylo tím prvním a skutečným podnětem pro jeho další příchody sem. Zda krásná maminka paní Aneta Coufalová nebo její inteligentní syn Milan, z něhož vyzařovala touha po poznání a radost mít možnost s ním touto formou komunikovat. Sám si myslel, že svým démonickým zjevem upoutal oba. Nemýlil se. Každého hodně a svým způsobem. Podobně tomu bylo i naopak. Uvědomil si opět svoji slabost: snahu pomoci slabším, nyní dokonce postiženým. Zde si však na rozdíl od metod podobných těm při pořizování dárku pro Jitku vystačil svou přítomností a dobrou vůlí. Milanovi chyběl tatínek.

5

Petr byl pro Johna ten vhodný typ. Zbožňoval osoby štíhlé, jemného obličeje, s tělem ve správných proporcích. Pravda, nelíbila se mu skutečnost, že mu byly blízké ženy. Věděl, že tuto přirozenou dispozici změnit nemůže, ale byl by rád, kdyby ho mohl získat alespoň jako partnera do společnosti.

Věděl, že musí být k němu ve svém chování opatrný, aby ho neztratil. Jak krásné by bylo s ním alespoň bydlet, pomyslel si. Jenom bydlet, ve vší počestnosti. Jenom ho nepozorovaně sledovat v koupelně a při oblékání. Rád by mu tuto možnost nabídl. Těžko však může očekávat, že by se nyní, přes veškeré jeho problémy odhodlal. Ale co když jednou... A tak mu nedalo Petrovi neříct, že v případě nouze je jeden pokoj pro něho k dispozici. Nadnesl to velice lehce, jen tak jakoby nic. A hned změnil téma. Jak očekával, Petr na to nezareagoval. Snad to bylo lepší než okamžité odmítnutí. Naděje umírá poslední...

6

„Ahoj Jitko.“ Tato dvouslovní jiskra zažehla roznětku vzteku. „To tvoje ,ahoj‘ si nech, ty děvko, nepřeji si, abys moje jméno brala do úst. Jsi svině, které není rovno.“ Při těchto slovech se prodírala k ní úzkou skulinkou, která zůstala mezi stojícími zákazníky a vedlejší pokladnou. „Můžete mluvit slušněji, paní, a zůstat tady vedle mne?“ prohlásila pokladní, která údivem přestala zboží markovat a sledovala pozorně její počínání. Jitka si jí vůbec nevšímala a prodírala se dále. „Co to je, zbláznila ses, nebuď sprostá, co jsem ti provedla, že se takhle chováš před lidmi?“ Při těchto slovech se Aneta evidentně třásla. Z ponížení a ze strachu z jejího dalšího počínání.

„Tak já jsem se podle tebe zbláznila, jo, já, ty hnuse kurtizánská, jen se tady nedělej, že ty nic, ty štětko podlézavá, že se nestydíš přebírat kamarádkám partnery, jenže tobě je to jedno, jen když se s ním můžeš vyspat, co...?“ a v tom momentě již byla u ní a vjela jí prsty do vlasů. „Já ti, ty krávo, ukážu, kdo s koho...“ Aneta byla tímto nečekaným útokem překvapena a začala se bránit stejným způsobem. „Nech mne, ty šílená...“ „Já ti dám...“ Dvojice se vytrhla z davu a zápasila u stojánku s cigaretami a žvýkačkami, který nakonec povalila.

7

Aneto,
píši tyto řádky pouze z důvodu, abys měla malý důkaz o závazcích svého miláčka, kterému v současné době poskytuješ střechu nad hlavou a postel pod tělem.

Nevím, zda se ti to již povedlo také, jsem možná ale šikovnější, a tak ti mohu s potěšením sdělit, že jsem s Petrem již několik měsíců v jiném stavu a že tak zanedlouho můžete očekávat s radostí moje a Petrovo děťátko.

I když tě možná tato zpráva trochu překvapí, víš alespoň, že je podobných věcí schopen, což se ti může případně i hodit. Jitka

8

Pokoj byl od vchodových dveří zastavěn cihlami, pytli cementu, různými trubkami, instalačním materiálem, armaturami. Od podlahy téměř po strop. Dokonce zahlédl i komponenty kuchyňské linky. Úzký průchod vedl do kuchyně a po straně podél něj byl volný vstup na WC a do koupelny. Postele byly od sebe odděleny stejným druhem materiálu. Frantovi a Ferovi se při stavbě bytovek asi tentokrát zadařilo víc než dobře. Pokoj v ubytovně byl narvaný k prasknutí. Překvapilo ho i umístění televize. Ze stolečku v rohu se dostala do výše kolem dvou metrů na pytle štuku. Netrvalo mu dlouho zjistit, proč tato změna. Stačilo se pod televizi postavit a vysvětlení bylo nasnadě. Průhledy, které odtud vedly pod úhlem zhruba třiceti stupňů, zahlédl na každém konci postel. Oba měli tady své soukromí. Na sebe přes stěnu složenou z pytlů neviděli. Když však zalehli, mohli se oba současně dívat tímto otvorem nerušeně na televizi.

Na cáru papíru na kuchyňském pultu byl načmáraný jistý seznam jmen a vedle poznámky typu ve středu si přijde pro tři trubky, chce kuchyňskou skříňku 60 x 60, dluží 410 Kč za vanovou baterii, 4 pytle protiplísňové omítky apod.

9

„To jsme to stihli jen tak tak,“ poznamenal Aladár, zvedl půllitr, „tak na zdraví mého syna“ a přiťukl si s druhým. „Na zdraví,“ a půllitr byl zanedlouho prázdný. Po několika dalších se Dežo odvážil poznamenat: „A jsi si jistý, že to dítě je tvoje?“ „To si piš, moc počítat neumím, ale ty týdny, co jsme spolu spali, si pamatuji.“ „No právě, říkáš týdny, ale to v té dlouhé době mohl s ní být také někdo jiný, ne?“ „Neser mne, kdo asi jiný?“ „Ty jsi ale trulo, vždyť ji poznáš snad dost dobře, ne? Ta si pro chlapa nikdy moc daleko nešla.“ „To je pravda, ale co byla se mnou, určitě jiného neměla, to se vsadím.“ „Jo, tak se vsaď, ale slib mi, že když sázku prohraješ, nebudeš se chovat hrubě.“ „To se neboj, jen jsem zvědav, jak to prokážeš,“ odfrkl si Aladár, otřel si prstem hranu půllitru a napil se. „Jednoduše,“ zareagoval Dežo, ale pro jistotu si malinko odsedl, „já jsem s ní v té době několikrát spal, a naplno.“ „Ty svině,“ zvedl se ze židle, natahoval se k úderu, jenže šikovnější Dežo se odlepil rychleji a postavil se na protější stranu stolu. „No počkej, počkej, slíbil jsi, že se nebudeš prát.“ „To jsem ale nevěděl, že to budeš ty, ty kurvo zasraná, stejně tě jednou zabiju, s tím počítej.“

10

Petr si chvilku pohrával s její hebkým tělem, na což Aneta reagovala tichými přerušovanými vzdechy. Netrvalo dlouho a vlnění dvou po sobě toužících těl začalo rytmicky rozkmitávat uzly tmavého koberce této kouzelné noci. A do rytmu jim k tomu zněly postupně zesilující zvuky jejich dechových nástrojů, které se s přibývajícím pocitem postupně tlumily. Pro úspěch se tento koncert ještě několikrát opakoval, až oba vysílením zůstali nehybně sevřeni ve vzájemném objetí. Do doby, než je mravenčí šimrání na přeležených nohou otočilo každého na jinou stranu.

11

Vlasta netušil, do čeho se ráno probudí. Z postele pozoroval pootevřenými dveřmi Beatu, jak se střídavě dívá do zrcadla a trhavě od něj odvrací a jak si přitom něco povídá. Nepochopil, co to mělo znamenat, a tak mu nedalo ji neoslovit: „Co to tam provádíš, máš nějaký problém?“

Přiběhla k němu s hrůzou v očích: „Podívej se na mne, jsem to já?“ „Co blázníš, no jistě,“ řekl a viděl na ní, že se chová nenormálně. „Co to má znamenat?“ dodal. „To zrcadlo musí z koupelny pryč, a hned. Pojď se mnou a podívej se, kdo na mne z něj kouká. To je strašné, jsem z toho úplně zděšená.

To nejsem já, to strašidlo nemůžu být já, pojď honem se mnou.“ Vlasta nevěděl, zda nemá raději zavolat záchranku. Nakonec ji uposlechl a díval se s ní do zrcadla. „To je, co? Odstraň je, prosím tě, a pokud možno hned.“ Žádná paráda to opravdu není, pomyslel si, když se díval na její rozcuchané vlasy, hluboké kruhy pod očima a nenalíčený obličej. Na to byl zvyklý a vyvracet jí to nemělo smysl. Nakonec se tak sama vidí.