Publikace ZS

Trombonista a královnin zadeček

O knížce

Další soubor 26 humorných historek ZS ze života, zážitků z cest po světě, volně navazuje na předchozí sbírku povídek Gatě dolů, madam! Mezi povídkami najdete, Jak jsem sbíral olivy u milionáře, Nezvaná návštěva v rouše Adamově, Jak si Rakušanka, původem Češka, vydržuje Chilana ve Švédsku, Stál jsem v epicentru prvního jaderného výbuchu, Divadlo jednoho diváka, Zvlhlý šumavský klín, Zubní můstek na jednom pilíři, nebo Ty moje ručičky dělat nebudou.

V jedné z dalších povídek male klíště vypovídá o svém těžkém životním osudu. V další je pak popsán svět malých mušek (Vrtule středomořská) očima jednoho samečka a jedné samičky a ukázána zajímavá paralela jejich chování s chováním nás lidí, vzájemného chování muže a ženy.

Úryvky z povídek: Jak jsem sbíral olivy u milionáře, Nezvaná návštěva v rouše Adamově, I v zaplivaném bufetu najde člověk zastání, Zubní můstek na jednom pilíři.

Jedné soboty na jaře jsem tedy nastoupil na galeje. S teplem to bylo docela fajn přes den. V noci to bylo o trochu horší. Zejména proto, že chyběla okna, a celý patrový dům mi tak připadal jako jedna veliká větrací šachta. Místnost ke spaní jsem si mohl vybrat podle přání. Ani v jedné však nebyla postel. Na rozdíl od místnosti, kterou si vybral Livio, v níž byla skládací postel, kterou si přivezl z Vídně. Mně nabídl staré roztřepané lehátko s částečně přetrhanými plastovými šňůrami. Také z Vídně. Deky a povlečení měl pouze pro sebe. Měl jsem štěstí, že jsem si s sebou ze zvyku vezl vojenský spací pytel a dokonce i malý polštářek. Večer a v noci jsem měl v neznámém prostoru chvíli problémy s orientací. Dům byl bez elektřiny. Světlo mi chybělo zejména při přípravě ochranné bariéry proti komárům. Těch tady bylo neskutečně mnoho. Moje sladká krev jim moc chutnala. Snažil jsem se spát s hlavou ukrytou ve spacáku. To však po celou noc nešlo. Jen jsem ji však vystrčil, už se na ni nedočkavci vrhli. První dvě noci jsem řadu z nich likvidoval tím, že jsem se fackoval. Úspěšně. Na úkor spánku. Při plném vědomí jsem poslouchal jejich bzukot, a jak ztichli, plácal jsem se po obličeji na místech, kde jsem jejich přítomnost předpokládal. Po dvou nocích jsem byl natolik vyčerpán, že jsem začal hledat jiné řešení. Na půdě jsem objevil srolovanou drátěnou síť a rozhodl jsem se, že jí omotám sebe i celou postel. I když velikost oka v síti byla rozměrem pro komára ne nepřekonatelná, domníval jsem se, že když omotám celou postel několika vrstvami, odradím ty krev milující mršky od akce. Dalo mi to ve tmě hodně práce. Při představě nerušeného spánku jsem klidně a tvrdě usnul. Jenom do okamžiku, než jsem ucítil první bodanec na tváři. Ohnal jsem se několikrát rukou a vtom jsem se bolestí probudil úplně. S rukou poraněnou o drát. Musel být ostrý, podle krve, která tekla po mých prstech. Věděl jsem, že na této zakrvavené ploše nesmím připustit komáří tanec. Snažil jsem se co nejrychleji vyhrabat zpod sítě. Povedlo se mi to, až když jsem se skutálel na zem a začal rozmotávat.

Silně se kymácel a začal se svlékat…. Když osaháním vlastního těla zjistil, že je na Adama, zasunul se pod přikrývku…. Tlak konzumovaných tekutin na jeho vnitřnosti ho nakonec zvedl z postele a hnal pudově ven z ložnice. Trasu na záchod znal naslepo. Žádné světlo. Zavřel za sebou dveře a sahal po vypínači. Ne a ne ho najít. Ani nemohl. Ocitl se totiž na chodbě. Nahatý. A v jednom z těch světlejších okamžiků si uvědomil, že stojí před dveřmi do bytu. Zazvonil. Dlouze. Žádná odezva. Zpanikařil. Opilý mozek mu začal klást otázky typu „jsem tady vůbec správně?", „nezvoním já vůbec někde jinde?" a tak podobně. „Poloha bytu je správná, že bych byl v jiném patře?" blesklo mu také myslí. Pokus přečíst jméno majitele bytu na dveřích se nepovedl. Láďa nechal své brýle se skly zvanými jogurťáky v ložnici. „Jsem ztracený, co teď, kde to vůbec jsem?" míchalo se mu hlavou. Opřel se o zeď, kymácel se ze strany na stranu a přemýšlel. Je-li tedy možné tomu tak říkat. Možnost dotazovat se u vedlejších dveří z evidentních důvodu vyloučil. Stál, kýval se a tlak sílil. A tím i jeho snaha na něco přijít. A tu mu náhle po oknu proniklo do mozku světlo. „Bez brýlí mi může pomoci pouze výtah," řekl si vítězoslavně a na chvíli se odlepil od zdi. Ale jenom na chvíli. „Polohu tlačítka svého patra znám naslepo," ubezpečoval se. A měl pravdu. Mačká ho správně kdykoli a nemusí se na ně dívat. Přivolal výtah. V kabině zmáčkl jako obvykle naslepo tlačítko. Věděl, že pokud uslyší pouze cvaknutí a výtah zůstane v klidu, je ve správném patře. Ale co to? Po zmáčknutí výtah zamířil směrem nahoru. O patro výš. „To mám ale štěstí, že jsem déle nezvonil, to by mohla být ostuda," řekl si a pokračoval, „jak jsem se proboha dostal o patro níž?" „Jseš to ale pěkný Vojta," řekl ten opilý Láďovi a dopotácel se k bytovým dveřím. Jednou rukou se opřel o zeď a druhou zmáčkl zvonek. Zkusil to podruhé. A napotřetí se dveře otevřely a tváří v tvář stáli dva lidé, kteří k sobě nepatřili. Nahatý Láďa a proti němu paní v noční košili.

Ve frontě na pivo jsem nespouštěl oči z mého stolku. Užuž na mně byla řada, když se k mému stolku přišoural vetchý, špinavý dědek. Rozhlédl se kolem a zakousl se do mého párku. Ale jenom jednou. Od pultu u zdi se totiž z pozorovacího stanoviště odpojila mohutnější zarostlá postava a namířila si to k němu. Chvilka postrkávání, máchání rukama a slabší tvor byl zahnán pryč. A párku se ujal silnější. Zakousl se do nožičky a také do housky. Vypadal, že mu moc chutná. Než jsem pivo zaplatil, chytal se již druhé nožičky. Přispěchal jsem s pivem ke stolku rozhodnut mu patřičně vynadat. Než jsem však stačil promluvit, ozvalo se: „Dobrý den, pane profesore, krade se o sto šest, lidi jsou hyeny." Chtěl pokračovat, ale při slově „hyeny" mu zaskočilo a hrozně se zakuckal. Začal jsem: „Pane, ale to přece nejde...," ale než jsem stačil větu doříct, promluvil opět on. „Já vím, pane doktore, vím, co chcete říct, je to skutečně sviňárna, co se děje, jistě jste měl naspěch a ten votrapa nestydatý," a ukázal prstem na dědka opodál, „vám to chtěl sežrat a pivo by vám určitě vypil taky, kdyby tady bylo".

Pan doktor připravoval sádrovou masu na sejmutí otisků statného staršího horníka…. Konkrétně dvou předních a posledních zubů nahoře. Pacient nechtěl protézu a tvrdě požadoval jejich přemostění. Přání pacienta, přání Boží, jak to obvykle u pana doktora bývalo. Kdyby však zrovna neprobíhalo mistrovství světa v hokeji a kdyby sádra netuhla tak rychle a kdyby zuby pacienta byly pevnější. Pan doktor jako vášnivý hokejový fanda často odbíhal k obrazovce do sousední místnosti, zda to naši válí pořád tak dobře. Udělal to také poté, co horníkovi přimáčkl sádru na patro a přikázal mu držet pusu sevřenou. V momentě, kdy se již vracel k pacientovi, dali naši gól, a tak si to chtěl ještě jednou vychutnat ze zpomaleného záběru. Netrvalo to dlouho. Stačilo to však k tomu, aby sádra ne a ne dolů. Musel použít veškerou sílu, kterou v rukou měl. Sádru konečně sundal - i s jedním zubem pěkně se vyjímajícím ve ztvrdlé mase. K svému překvapení a hlavně k velice nemilému překvapení pacientovu. Soudě podle toho, jak prudce vyskočil z křesla a uchopil obouruč hrdlo pana doktora. „Já vás uškrtím, vy amatére, to snad není možné, kdo mi ten zub nahradí, jak já teď vypadám!" Držel pana doktora vztekle za krk a díval se do zrcadla. K jednozubé ježibabě mu chybělo jenom jiné pohlaví a dlouhý chlup na nose. Mával s panem doktorem a ten byl nucen křičet o pomoc. Po zákroku pacientů z čekárny se zachránil.